Zima 2009/2010

 
 

První sněhovou vločku jsem spatřila už v polovině října, kdy jsme při našich horských túrách na stinných místech i v odpoledních hodinách nacházeli také bělavý poprašek jinovatky. To byly první signály blížící se zimy, jejíž skutečný příchod na sebe dal ještě dlouho čekat. 

Na začátku prosince celá naše smečka směřovala do rakouského Welsu, abych se tam předvedla na dvoudenní mezinárodní výstavě. Jeli jsme tentokrát o 2 dny dříve, abychom se podívali po okolí. Ubytování jsme měli zajištěné v nedalekém městečku Gallspach. Bydleli jsme na statku, který byl částečně přebudován na penzion. Pokoj v přízemí byl prostorný, s velkou předsíní, kuchyňkou a příslušenstvím. Dřevěný selský nábytek, výtečná domácí strava a vlídní majitelé. 

Při jednom výskoku maminky Chňapinky do vysoké selské postele jí páníček nešikovně uchopil, došlo k nepříjemné rotaci trupu a byl z toho malér. Ne hned. Zpočátku maminka reagovala bolestivým zakňučením jen při některých pohybech, ale po několika dnech, když už jsme byli zase doma, se ukázalo, že jde o závažnější poranění – o vyhřezlou ploténku. Maminka chodila opatrně, jindy pěkně rovný hřbet měla vyklenutý a její krok vzadu byl zkrácený a pomalý. Chuť k jídlu měla Chňapinka jen minimální, někdy ale misku ochotně vyprázdnila. Dva dny byly kritické, to maminka opakovaně čůrala doma, často bezprostředně po návratu z venčení. Stále jen ležela a občas zasténala. Zvláště v těchto dvou dnech byla panička naplněna velkými obavami a úzkostí, že se stav maminky zhoršuje. Ani injekce nepřinášely žádný obrat! Pak nasadil náš pan doktor Carprodyl a absolutní klidový režim. Do ložnice byla postavena klec a maminka v ní kromě krátkých venčení trávila všechen čas.
K předepsané léčbě panička ještě přidala chondroprotektivum Artidual.
Po 3 týdnech striktního klidového režimu byly při venčení vidět pozitivní výsledky léčby. Hřbet se narovnal, maminka se konečně zase začala protahovat tak, jak to my pejskové umíme, krok se prodloužil a z opatrného se změnil ve hbitý. Do očí Chňapinky i paničky se vrátily jiskřičky. Stonání mé maminky skončilo! Už spolu zase skotačíme. 

S příchodem února jsme začali jezdit na chalupu na Přebuz. Sněhu je tam letos o malinko méně než minulou zimu, i jeho kvalita je jiná. Letos je sypký a nedá se po něm tak snadno běhat. Abychom mohly působit na zahradě, vyrobila nám panička ve sněhu nejprve malý labyrint. Velmi jsme to uvítaly, ale naznačila jsem jí, že Mínótauros měl na Krétě přece jen lepší.  Tak se panička už 3. týden snaží, buduje další a další síť chodbiček. Páníček dosti dobře topí, takže odpočíváme v teplíčku, zatímco panička buduje, buduje a buduje náš labyrint. Nikdy nezapomeneme její dílo ocenit radostným štěkáním a vrtěním proutků…

.